VYHLEDEJTE A HODNOŤTE

Pavel Maurer píše

 
Metro: Jiná planeta
2017-08-16, Text: Pavel Maurer

Omylem jsem vstoupil do dveří v jakési úzké kamenné uličce. Nejdříve to vypadalo, že jsem vlezl někomu do kuchyně spojené s jídelnou, ale pak se ukázalo, že jde o veřejnou restauraci. Dívka za malým výdejním pultem byla zosobněním přitažlivých disharmonií. Křehká, černooká, půvabná s drsným chraplavým hlasem, jakoby zpívala celou noc blues a vykouřila tři krabičky cigaret. Navíc byla podobná jedné slavné české herečce, jejíž jméno si ovšem nepamatuji. Vařila výborně a když si náhodou nevěděla rady, přijel k ní ze stropu malinký plechový výtah, kam se vešly maximálně dva talíře a malé kafe. Její manžel byl Marokánec, pomáhal mu kluk z Dominikánské republiky a tchýně Katalánka, která měla za manžela Itala a nikdy neopustila svou vesnici. Na původ té kudrnaté krasavice za pultem jsem se už raději neodvážil zeptat. Jídlo bylo skvělé, netradiční, kvalitní, mělo v sobě jakousi - jak se dnes moderně říká - fusion, ale to, vzhledem ke kosmopolitnímu personálu, nebylo překvapující. Místo popelníků měli malé bílé lastury, jídelní lístek recitovala obsluha z hlavy a domácí víno v sobě mělo zákal, žádné přidané cukry a minimum síry. Asi bio-autetnické. Takhle asi chutnala vína před sto lety. Co se účtu týká, dalo se tu, mezi kameny a kaktusy, malými čtyřmi stoly a osobní rodinou atmosférou, platit “cash” ale na požádání i kartou. Ale kdo by tu podporoval 2 % bankovních poplatků a hlavně papírování a daňové přiznání, že? Takovéhle prostředí vidíte jednou za život a pak už jen ve filmu. Je třeba jej podporovat - jinak nám tyhle skanzeny přirozené krásy vymaže civilizace z povrchu země!

Komentář můžete vkládat, pokud jste oveřený hodnotitel.

Komentáře
Momentálně nejsou k dispozici žádné příspěvky
 



 
S láskou je tomu jako s jídlem - když má člověk velké oči, pustí se do toho, ale dlouho nevydrží.
Antoine-Francois Callet
Top
English